14.kapitola- Láska bez příkras
Při dalším setkání si Erik všiml, že se Kilmeny změnila – tato její změna ho znepokojila. Působila odměřeně, zdrženlivě, téměř nesvá. Když jí navrhl výlet do sadu, myslel si, že se zdráhá jít.
Následující dny ho přesvědčily o skutečné její změně. Něco se mezi ně vloudilo. Kilmeny se mu zdála tak vzdálená, jako by ve skutečnosti, stejně jako její jmenovkyně z balady, pobývala sedm let v zemi, “kde nikdy neprší a nefouká vítr”, a vrátila se smytá od všech pozemských náklonností.
Erik z toho měl špatný dojem a celý týden se kvůli tomu trápil, ale rozhodl se to ukončit tím, že vše řekne na rovinu. Jednoho večera jí v sadu vyznal lásku.
Byl to srpnový večer, kdy pšeničná pole dozrávala ke sklizni – měkká fialová noc jako stvořená pro lásku, v níž znělo vzdálené šumění neklidného moře na skalnatém pobřeží. Kilmeny seděla na staré lavičce, kde ji poprvé spatřil. Hrála mu, ale hudba ji netěšila a ona s lehkým zamračením odložila housle.
Možná se bála hrát, že by jí nové emoce mohly uniknout a projevit se v hudbě. Bylo těžké tomu zabránit, tak dlouho byla zvyklá vylévat všechny své pocity do hry na housle. Nutnost zdrženlivosti ji dráždila a dělala z jejího smyčce nemotornou věc, která už neposlouchala její přání. Víc než kdy jindy v tu chvíli zatoužila po řeči, která by skryla a ochránila tam, kde by ji nebezpečné mlčení mohlo prozradit.
Tichým hlasem, který se chvěl vážností, jí Erik řekl, že ji miluje od chvíle, kdy ji poprvé spatřil v tom starém sadu. Mluvil pokorně, ale ne bázlivě, protože věřil, že ho miluje, a neočekával žádné odmítnutí.
„Kilmeny, staneš se mou ženou?“ zeptal se nakonec a vzal její ruce do svých.
Kilmeny poslouchala s odvrácenou tváří. Nejdříve se bolestně červenala, ale nyní velmi zbledla. Když domluvil a čekal na její odpověď, náhle odtáhla ruce, položila si je na obličej a propukla v pláč a bezhlučné vzlyky.
„Kilmeny, nejdražší, vylekal jsem tě? Jistě jsi už dříve věděla, že tě miluji. Copak ti na mně nezáleží?“ Erik ji objal kolem ramen a snažil se ji k sobě přitáhnout.
Ona však smutně zavrtěla hlavou a se sevřenými rty psala, –
Ano, miluji tě, ale nikdy si tě nevezmu, protože neumím mluvit.
„Ach, Kilmeny,“ řekl Erik s úsměvem, protože věřil, že má vyhráno, „to pro mě nic neznamená – ty víš, že ne, moje nejsladší lásko. Jestli mě miluješ, tak to stačí.“
Ale Kilmeny jen znovu zavrtěla hlavou. V bledé tváři měla velmi odhodlaný výraz. Napsala, –
Ne, to nestačí. Udělala bych z tvého života peklo, kdybych si tě vzala, když nemůžu mluvit, a neudělám to, protože tě příliš miluji, než abych udělala něco, co by ti ublížilo. Tvůj svět by si myslel, že jsi udělal velkou hloupost, a měl by pravdu. Mnohokrát jsem o tom všem přemýšlela od té doby, co mi něco řekla teta Janet, abych to pochopila, a vím, že dělám dobře. Mrzí mě, že jsem to nepochopila dřív, než si začal … nedokázala dál psát, neboť přes slzy neviděla.
-„Kilmeny, miláčku, ty sis v té své drahé hlavě udělala nesmyslnou představu. Copak nevíš, že mě uděláš celý život nešťastným, když se nestaneš mou ženou?“
Teď si to možná myslíš, a já vím, že se budeš nějakou dobu cítit velmi špatně. Pak odejdeš a po chvíli na mě zapomeneš; a pak uvidíš, že jsem měla pravdu. Já budu také velmi nešťastná, ale to je lepší než ti zkazit život. Nepros a nepřemlouvej, protože já si to nerozmyslím.
Erik však prosil a přemlouval – nejprve trpělivě a s úsměvem, jak by se člověk mohl hádat s milým hloupým dítětem; pak prudce a s roztěkanou vážností, když si začal uvědomovat, že to Kilmeny myslí vážně.
Všechno bylo marné. Byla stále bledší a bledší a její oči prozrazovaly, jak moc trpí. Ani se s ním nepokoušela hádat, jen trpělivě a smutně poslouchala a vrtěla hlavou. Ať si říkal, co chtěl, ať prosil a žadonil, jak chtěl, nedokázal s jejím rozhodnutím pohnout ani o chlup.
Přesto si nezoufal; nevěřil, že by se takového předsevzetí držela; byl si jistý, že její láska k němu nakonec zvítězí, a domů se nakonec nevracel nešťastný. Nechápal, že to byla právě intenzita její lásky, která jí dodávala sílu vzdorovat jeho prosbám tam, kde by povrchnější cit mohl podlehnout. Neochvějně ji držela zpátky, aby mu neprovedla to, co považovala za křivdu.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď